Náboženství či zvláštní životní styl?
Jsou běžně přijímaná náboženství ta nejlepší? Jistě ne, to by musely být vidět výsledky, a to nejsou. Kupodivu nikomu nevadí, že ani po mnoha desetiletích nedostane dary Ducha či alespoň slibovanou moudrost Kristovu čili Poznání.
Kromě vágní naděje věřící nemají vůbec nic. A i ta naděje je vlastně lichá. Nic z toho, v co doufají, nedostanou.
Jak udělat náboženství tak, aby opravdu fungovala? Je třeba se zamyslet, co to náboženství vlastně je a co nabízí.
Už z názvu je zjevné, že jde o poznání a přijetí Boha. On se o své lidi umí postarat, nejen dary Ducha.
Je ale to obsahem běžných náboženství? Právě, že ne. Náboženství je v nich prezentováno jako vágní víra, která sice vychází ze svatých knih, ale je podávána zcela odtrženě od Boha. Bůh je totiž v nich jen mlžnou mýtickou představou v prastarých knihách.
Vlastně se vůbec neuvažuje s tím, že Bůh je věčně živý. Nikdo se Ho na nic neptá, ač by měl. Skutečně jasný každodenní kontakt s božským není náplní žádného náboženství.
Náboženství i duchovnost všeobecně tedy degradovalo do moralismů, rituálů a zvyků. Vlastně nikdo ho nebere v jeho původní formě.
To je podstatou farizejství, před kterým Kristus mnohokrát marně varoval. Z církví se staly politické strany se sociálním zaměřením se všemi neduhy.
Přitom k poznání a přijetí Boha není třeba nic z toho, co církev i jiné duchovní spolky nabízejí. Dokonce ani víru či naději. Bůh totiž umí dávat jistotu, ale jen těm, kteří Ho skutečně přijímají.
Bylo jen málo takových, skutečně malé stádce, kteří Boha poznali a přijali. Jsou na to potřeba zážitky, kterým se říká mystická vytržení ducha. Pak se Bůh stane osobním Učitelem, který každodenním kontaktem vede každého podle jeho situace k Sobě tou nejrychlejší cestou.
Pak se již ani nejedná o náboženství, víru či filozofii, ale o zvláštní životní styl.
