Jak je vše jinak
Populismus je nebezpečím pro civilizaci
Kultura, politika i náboženství vždy čelily nebezpečí populismu. Je projevem úpadku civilizace, protože ji nerozvíjí, ale oslabuje. V současné době je populismus velmi rozšířen a jeho vliv roste. Situace v mnohém připomíná úpadek velkých civilizací, jako byla Římská říše.
Ignorace reality, egoismus, nedostatek pokory, lenost myslet, namyšlenost a rozmazlenost, to je půda pro populismus. Uvědomuje si to však jen málo lidí.
Jeho problém je ve struktuře obyvatel. Lidé jsou různí, liší se ve všem, a zejména v zájmech, stupni poznání a kulturnosti. Podle principu podobnosti se zajímají hlavně o jim podobnou úroveň.
Problém je, že těch, kteří mají vysokou kulturní úroveň, je velmi málo, ač mají často pro své schopnosti vysoké postavení a tedy vliv. Těch, kteří nejsou tak kulturně vyspělí je však mnohonásobně víc. Paradoxně tak populismu nahrává demokracie, kde všichni mají stejný hlas.
Z rozdílných zájmů neustále vzniká boj, na který doplácí jeden nebo druhý. Masovost však stále zesiluje svůj vliv. Mnozí se přestali stydět za svou omezenost a dávají ji hlasitě najevo jako přednost.
Faktem je, že dnešní životní styl je hodně náročný a stresující. Lidé proto usilují o relaxaci a na kulturní rozvoj jim chybí vůle i síla.
Populismus je rozvojem komunikačních technologií velmi usnadněn. Lidé nehledají objektivitu, ale to, co je jim hodí, co potvrzuje jejich názory. Co se jim nelíbí, to ignorují. Lež je tedy často populárnější jez pravda.
Přání je tedy daleko populárnější než skutečnost sama, jež bývá dosti nepříjemná, zvláště jednodušším lidem. Je i příliš složitá, což odmítají chápat. Myšlení je bolí. Chtějí jednoduchá řešení, která dosáhnou toho, co se jim líbí. To věděli všichni diktátoři. Co na tom, že se to nikdy nepovede....
Nepříjemné se zamlčuje, uhýbá se před realitou, vymýšlejí se různé kličky jak problémy utišit. Racionalita je nahrazována emocemi.
Synonymum pro populismus je vulgarizace. Ta snižuje kvalitu kultury, politiky i náboženství a nedá se s tím moc dělat, protože ji podporuje příliš mnoho lidí.
Je sice zjevné, že jde o vulgarizaci, ale není sil se jí postavit, ba ani o ní mluvit. Spíše se jí podřizuje více a více lidí, protože si uvědomuje její sílu. Současná silně zvýšená agresivita v kombinaci s hloupostí a bláznivostí situaci zhoršuje.
Bojovat s populismem lze tím, že se o něm mluví, jaké problémy způsobuje. Nejvíce se o populismu mluví v politice, méně v kultuře, ale vůbec se nepopisuje v náboženství.
V politice byl jasným příkladem populismu fašismus i komunismus. Oslovil široké vrstvy, které byly za jeho ideje a sliby ochotny položit život, ač to byly od počátku zjevné nesmysly, které neměly naději na trvalou existenci, protože popíraly základní fakta.
Ale i v současné době je populismus dobře vidět např. v USA a Velké Británii. Politikové se zaměřují na povrchní přání obyvatel po blahobytu a neřeší následky, např. ekonomickou, kulturní či klimatickou krizi, jež se tak postupně zhoršuje.
O populismu v kultuře se bohužel mluví daleko méně, takže všeobecná úroveň zejména mládeže je ohrožena. Kde jsou ty doby, kdy kultura měla za prioritu rozvoj osobnosti. To už dávno není populární.
Populistická kultura se zabývá povrchní zábavou plnou banalit. Zpěváci neumí zpívat, herci neumí hrát a kupodivu to nikomu nevadí. Nabídka odpovídá poptávce, tj.co nejvíce násilí.
Vůbec se však nemluví o populismu v náboženství, ačkoliv je v něm nejsilnější a bylo tomu tak i v dávné minulosti. Církve a duchovní společenství ignorují podstatu svatých knih a vymýšlejí si pohádky a rituály, jen aby oslovily co nejvíce lidí sliby, jež nemohou splnit.
Víra je zde podávána jako přání, které usiluje o to, co nám chybí. Vzniká jakási tragikomedie či parodie na náboženství, která se plete do politiky i sociální práce.
Modlitbami si prý svá přání můžeme splnit, ale nikdo nečeká, že se to opravdu stane. Bůh je v nich jen jakási mýtická postava, jež existuje jen v knihách a představách.
V historii bylo mnoho hnutí za obnovu církve, ale neměly velký dopad. Hlubším náboženským otázkám totiž rozumí jen velmi málo lidí a ti byli a jsou ignorováni, protože říkají nepopulární skutečnosti
Tři hlavní iluze o mystice
Věřící všech náboženství jsou plni naivních názorů. Velmi rozšířenou iluzí je, že účelem náboženství je umravňování, vyhnutí se hříchu. Je to pozůstatek Starého zákona. V Novém zákoně je to mnohokrát popřeno jako neúčinná snaha.
Nový zákon je o přijetí Boha a Jeho moci, zesílení Jeho vlivu v člověku, jež očišťuje a pozvedává. To je věřícím tak nepochopitelné, že se stále drží jen moralismů. Znovuzrození z Ducha, kromě několika výjimek z kterých se stali někteří svatí, zůstalo jen zbožným mýtem, jemuž nikdo ve skutečnosti nevěří.
Spíše se věřící bojí Boha a myslí si, že víra, kterou budou dělat podle svých představ, je zbaví všech problémů.
Mystika, jako nejvyšší stupeň duchovnosti, tedy živý vztah mezi lidským a božským, není žádnou iluzí, není vůbec snadná a jednoduchá. Důvod je prostý, holou definitivní realitu je daleko těžší přijmout než názor, který jsme si vymysleli, aby nám vyhovoval.
Duchovní zákony jsou proto často pro nás nepříjemné. Odmítáme je přijmout a tak odmítáme i Boha. Proto je tak málo těch, kteří je znají. Patří do esoteriky, ale té skutečné.
Mystika v pravém významu slova, tedy nikdy nebyla, není a nebude populární.
Dokonce upadá zájem o její populární formu, ještě v 90.letech velmi rozšířenou. Je za tím i nezdar metod popularizátorů mystiky. Oslovili množství lidí, ale nikomu se nepodařilo dosáhnout toho, co jim slibovali, tedy nirvánu, samadhi atd. Nic takového totiž nemůže existovat. Odporuje to duchovním zákonům.
O mystiku se totiž lidé zajímají hlavně proto, aby získali co chtějí, bez ohledu zda je to vůbec možné. Chtějí si naplnit své sny. Bohužel skutečná mystika je úplně jiná než představy o ní, takže většina přání zůstanou nenaplněny.
Nejčastějším takovým mýtem je, že mystika přináší klid mysli, vyrovnanost, naplnění a ukončení bolestí a starostí. Je tomu právě naopak, jak popisuje bible, zejména Nový zákon, rovněž životopisy mnoha skutečných mystiků. Nikdo z nich neměl lehký život. Ne nadarmo je symbolem křesťanství kříž, což je utrpení.
Přijmout Boha v Jeho Velikosti plné paradoxů je navíc tak těžké a ohromující, že ani nemůže nikoho nechat v klidu. Navíc mystik je stále jen člověkem a mimo meditace nechápe supersložité duchovní zákony, protože na to nemá schopnosti.
Druhým častým důvodem, proč se laikové zajímají o mystiku je i to, že svůj život považují za těžký a nepříjemný. Chtějí se ho zbavit, dokonce i příštích inkarnací, jak slibuje buddhismus či hinduismus.
Křesťanství slibuje odejít po smrti do věčnosti Ráje, což také není reálné, protože to odporuje duchovním zákonům. Většina lidí, i věřících, se rodí opět zde a jen málo jedinců pokračuje do vyšších civilizací ve věčné a nekonečně Cestě k Bohu.
Třetí častou iluzí je, že mystika je jakási mýtická exotická zábavu, kde si může každý vymyslet cokoliv a platí to. Kritika čehokoliv je zde nežádoucí.
Nahrává tomu exotika Indie, Nepálu a Tibetu. Svatí mužové také vypadají velmi exoticky a to vzbuzuje zvědavost, i jejich zvláštní výroky a činy. Tito tzv.mystikové si vymýšlejí podivné způsoby životního stylu i meditací, jak se dostat k tomu, co si přejí. Hrají si s tím jako děti na pískovišti.
To jsou povrchní, dětinsky naivní přístupy a nelze čekat, že se do skutečné mystiky dostanou. Vlastně to ani nechtějí. Neustále přijímat Autoritu Boha by jejich egoismus nedovolil. Spíše budou své mýty používat jako ozdobu, než je to přestane bavit.
Vykládat jim, že mystika je vlastně dlouhý a těžký proces, vlastně velmi strohá věda, kterou je nutno se učit od božského, je zcela marné. Proto skutečných mystiků nikdy mnoho nebylo a ani nebude, což vyjádřil i Kristus výrokem o malém stádci.
Termín mystika se nyní používá jen ve vedlejším významu pro vše tajemné, ale tím je pojem degradován. Za socialismu byla totiž víra a duchovnost vyjádřením odporu vůči komunistické ideologii. Když padla, důvod zmizel.
Na lidi jsou daleko vyšší nároky, takže spíše hledají zábavu či relaxaci a tou mystika rozhodně není. Duchovnost a náboženství je v současné době horším stavu než dříve, a nedá se s tím nic dělat.
.
Jak nás vidí Bůh
Věřící mají utkvělou představu, že nás Bůh bezmezně láskyplně miluje a tomu věří celý život. Ani je nenapadne, že to může být jinak. Ani je skutečnost nezajímá.
Mystik má ovšem možnost to zjistit, protože má k Bohu přístup. Může Ho v meditaci požádat, aby do něj vstoupil a na změněných rysech tváře mu ukázal Jeho vztah k lidem.
Výsledek je to docela překvapivý, ale logický. Pohled Boha na nás je dost těžké přesně popsat. Je vlastně docela chladný, klidný a odtažitý. Je v něm obsažen fakt, že Bohu je vše o lidech známo. Nedělá si o nás žádné iluze, vidí nás zcela reálně.
Jeho pohled kupodivu nerozlišuje, zda hledí na charakterního či bezcharakterního člověka. Je v tom i určitá přísnost. Ví, že si poradí se vším a s každým. Ale úplně jinak, než si věřící myslí. Myslíme si, že jsme nejchytřejší ve vesmíru, ale podle Boha jsme civilizace zlobivých dětí.
Vlastně úplně stejně hledí na vše. Když se ho mystik zeptá, jak se dívá na něj, pocit se nepatrně změní. Je v něm závan úsměvu. Mystik paradoxně překračuje nepřekročitelnou barieru mezi lidmi a Bohem a to je zajímavé i pro Něj.
